Filmový klub:Perverzní průvodce ideologií

Po dokumentu Perverzní průvodce filmem (2006) se Sophie Fiennes vrhá do další spolupráce se slovinským kontroverzním myslitelem Slavojem Žižekem a kombinací jejich netradičních interpretací filmu jako takového společně vytvářejí další pozoruhodnou dokumentaristickou reflexi společnosti, aby divákům poodkryli cestu do podstaty ideologie – snů, které formují naše kolektivní vědomí a konání. Ideologie a její formování společnosti tvoří základ filozofické práce Slavoje Žižeka, vycházejícího z Freudovy psychoanalýzy, která mu pomáhá nahlížet na svět a porozumět…

Slovinský filozof Slavoj Žižek patří k tomu typu intelektuálních celebrit, k nimž prostě člověk nemůže být lhostejný. Někomu vadí jeho okázalá sebeprezentace, sršení bonmoty a jeho neustálá snaha nacházet paralely mezi zdánlivě neslučitelnými jevy. Jiní ho ale právě pro tyto vlastnosti zbožňují.Po zhlédnutí filmu Perverzní průvodce ideologií, jakési zábavné filmové přednášce, která v destilované formě nabízí shrnutí řady jeho populárních tezí, se řadím bez vytáček do tábora jeho příznivců.

Nyní se pouští se stejnou autorkou o level výš a na příkladech ukázek z filmů, reklam a zpravodajských záběrů se pokouší popsat, jak naše životy formuje ideologie. A je to zábavná a myšlenkově podnětná dvouhodina.

Carpenterův manifest progresivní levice

Jestli v Česku někomu Žižekův pohled na svět může připomínat myšlení mimozemšťana, je to jen a jen proto, že zkoumání ideologie v popkulturních produktech u nás zatím moc nezapustilo kořeny. Na Západě se už od šedesátých let stala tzv. kulturální studia jedním z nejpopulárnějších oborů a východiska svérázného vousáče jsou součástí akademického mainstreamu.

Žižek není nějaký originální myslitel (ve filmu se nejčastěji opírá o teze Waltera Benjamina a Jacquese Lacana), je to spíš eklektik se smyslem pro paradoxní zkratku a spojování nespojovatelného.

Stejně jako v předchozím filmu se jedná o Žižekovu one man show. Se svým naprosto příšerným akcentem komentuje na kameru ukázky filmů, často v prostředí, které imituje prostředí interpretovaných ukázek.

Vysokou laťku zábavnosti nasazuje už v samotném úvodu, v němž pozapomenutý béčkový film Johna Carpentera z roku 1988 Jsou mezi námi označuje za nejpronikavější manifest progresivní levice.

Hlavní hrdina, tulák Nada (španělsky „nic“), najde krabici s magickými brýlemi, které umožňují nahlédnout pod povrch věcí. Vyjevuje se mu v nich pravé sdělení billboardů skryté za reklamní slogany, obličeje spoluobčanů se mu mění před očima v umrlé lebky. K nesmyslně protahované rvačce, kdy se Nada snaží svého přítele donutit, aby si také nasadil brýle, Žižek poznamenává, že pohlédnout na realitu bez ideologických pozlátek bolí.

Taxikář, Breivik, Židé a žralok

Občas jsou Žižekovy vývody možná nevkusné: jako když staví paralely mezi řáděním Johna Travise v Taxikáři s masovou vraždou Anderse Breivika. Někdy jsou na vodě, jako když účinek Spielbergových Čelistí připisuje tomu, že si diváci mohli všechny své strachy a frustrace převést na jednoho společného jmenovatele v podobě žraloka, a navazuje na to tím, že podobným zástupným hromosvodem byli ve třicátých letech v Německu Židé.

A jako jedny z nejpodvratnějších filmů, které ukázaly, že nic jako nějaký mytický lid neexistuje, oceňuje rané české filmy Miloše Formana.

Pokračování recenze zde