Filmový klub: BŮH MASAKRU

Rvačka dvou dětí na hřišti. Nateklé rty, vyražené zuby… Rodiče „oběti“ pozvali na návštěvu rodiče „útočníka“, aby vyplnili pojistnou událost a vše v klidu vyřešili. Přátelské žertíky zprvu vysoce civilizovaných lidí se postupně mění v masakr, kterému nikdo z nich neunikne. Příběh odhaluje to, co je politicky korektní, a ukazuje, že pod pozlátkem je mnoho krutosti.

„Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí.

Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.)

Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější).

Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí.  90% /matty/